VINA A POROZUMĚNÍ

Jaký je to pocit, stát naproti vrahovi svého dítěte? Co prožívá člověk v konfrontaci se zločincem, který jemu i jeho blízkým způsobil utrpení, na něž nelze nikdy zapomenout? Vztek, nenávist, strach, zoufalství, lítost, bezmoc? Bezmoc, když nám někdo ukradne životy, když převezme kontrolu nad tím, co cítíme, děláme a jak děláme. Strach, jestli dokážeme mít druhé a sebe ještě rádi.

Čím více nerozumíme, proč se zločin stal, tím více jsme zmateni a ztraceni. Máme pocit vlastní bezvýznamnosti a zranitelnosti. Abychom tyto neúnosné pocity zmenšili, zoufale se snažíme najít vysvětlení pro to, co se stalo. Ale dá se vůbec najít racionální vysvětlení zločinu, který někdo spáchal na základě iracionálních pohnutek a zvrácených hodnot? Nesměřuje snaha o pochopení sadistických vrahů, nacistů či pedofilních farářů k tomu, že se relativizuje jejich vina a odpovědnost? Nevede hledání všemožných sociálních, etnických či náboženských důvodů masového zabíjení Židů, Romů a jiných menšin ke smývání rozdílů mezi zločinci a jejich oběťmi? Dle velkých náboženství je nenávist a zloba špatnou odpovědí na ublížení. Má však právo kdokoli určovat, co má oběť cítit k pachateli? Má se izraelská matka snažit pochopit teroristu, který zastřelil její dceru jdoucí do školy? Má chlapec, který je denně bit a zneužíván, chápat svého rodiče? Ze spirituálního hlediska možná ano, z hlediska psychologického nikoli.

Každé pochopení násilníka je nevyhnutně spojeno s určitou mírou identifikace s jeho pocity a motivacemi. Tato identifikace může vést ke vzniku tzv. špatného vnitřního objektu, který v našem nevědomí pracuje proti našim zájmům a destruuje nás zevnitř bez našeho vědomí. Překážkou na cestě uzdravování z traumatu je snaha o potlačování emocí. Pokud jsou silné emoce vymazávány psychofarmaky či kázáním o tom, jak se máme chovat a co cítit, dochází k vytvoření intrapsychických konfliktů, které se dříve či později projeví ve formě obtížně léčitelných symptomů a nemocí.

Nejlepší cestou k uzdravení a nabytí pozitivního postoje k sobě je prožitek emoční katarze. Podmínkou emoční katarze je bezpečný vztah s blízkým člověkem, třeba terapeutem, který umožňuje vyjádření těch nejsilnějších a nejnebezpečnějších emocí a fantazií. Druhou podmínkou katarze je přidělení viny tomu, kdo je za zločin odpovědný. Problém viny a odpovědnosti však zdaleka není tak jednoznačný, jak se zdá. Oběti násilí, které léčím ve své klinické praxi, jsou vědomě anebo nevědomě často přesvědčeny, že příčinou napadení a ubližování jsou ony samy. Zejména děti mají tendence hledat vinu v sobě. Zachovávají si tak idealizovaný obraz rodiče, aby neztratily naději, že je jednou bude opravdu milovat a chtít. Děti vyrůstající v násilnickém prostředí se cítí skoro automaticky jako oběti. Čím více je jim ubližováno, tím víc očekávají, že je někdo odmítne, znehodnotí. Někdy jdou dokonce tak daleko, že podobné traumatické situace samy vyhledávají nebo vyprovokují.

V určitém smyslu mají dětské oběti násilí mnoho společného s oběťmi etnického a rasového násilí. Podobně jako jsou děti závislé na „vládě“ dospělých, i příslušníci etnických a sociálních menšin jsou do velké míry závislí na chování a postojích většiny, zejména na tom, jak je přijímá, chrání, či naopak odmítá. Romská menšina, podobně jako židovská menšina v minulosti a bohužel někdy i dnes, má v představách neromské většiny zvláštní podobu. Jako by ji „bílá“ většina potřebovala současně udržovat i odmítat, aby jí Romové, podobně jako třeba Židé, sloužili jako projekční plátno jejich nezdarů a nedostatků. Obraz Roma v médiích, nemluvě o odporných anonymních diskusích na internetu, je automaticky spojován s obvykle abstraktním či blíže neurčeným proviněním, které není možné ani vyvrátit, ani potvrdit. Na rozdíl například od Izraele a jiných demokratických zemí, kde jsou oběti organizovaného násilí celospolečensky podporovány a identifikuje se s nimi většina obyvatel, jednoznačně pozitivní postoj k romským obětem řádění skinheadů u nás neexistuje. Stejně tak jako ve společnosti není široce sdílen negativní obraz neonacistů. Zločinci vyzývající k likvidaci a organizující pochody na vyděšené Romy jsou vydáváni v lepším případě za pomatené mladíky, v horším případě za vlastence či ochránce slušných lidí. V novinách a televizi je zpráva o napadení Roma velmi často „obohacena“ informacemi, které relativizují roli a utrpení oběti. Příkladů z tisku i televizí je bezpočet. Stačí, když si přečtu noviny v den, kdy píšu tento článek, a najdu tam zprávu ČTK o tom, že záchranka v Košicích na Slovensku položila na zem mrtvolu Roma, který umřel během převozu z nemocnice. Rodina ho našla před svým prahem ležet zabaleného do igelitového pytle. Zpráva je opatřena podrobnou informací o tom, že mrtvý Rom bydlel na sídlišti, kde nájemníci dělají velký nepořádek a dluží velké částky na nájmech. (MfD 14. 9. 2010). Příklady přenášení viny na oběti najdeme i v politice. Ostravská senátorka a starostka Janáčková po vhození zápalné lahve do domova Romů, kteří čirou náhodou neuhořeli ve spánku, přispěchala s prohlášením, že oběť dluží městu velké peníze.

Není náhodou, že po žhářském útoku na Natálku a její rodinu mnozí místní obyvatelé šířili zprávy o tom, že svou dceru nezachraňovali anebo že domek zapálili sami. S touto verzí útoku vážně pracovala i policie. Stejně tak není asi náhodné, a ani nijak výjimečné, že během soudního řízení s pachateli žhářského útoku, na kterém byli vyslýcháni rodiče a prarodiče Natálky, se advokáti obžalovaných chovali ironicky a pohrdavě a snažili se zpochybnit kvalitu péče rodičů o vlastní děti. Je zcela možné, že kdyby neexistoval příběh zázračného Natálčina uzdravení, většina lidí u nás by na tragický pogrom ve Vítkově už dávno zapoměla.

Mít roli oběti s presumpcí viny nemůže vést k uzdravující katarzi. Vede to jenom k pokračování příběhu strachu a bezmoci.