Byly jí necelé dva roky, když jedné noci na její postýlku vletěla zápalná láhev. Osmdesát procent spáleného těla, měsíce v komatu a umělém spánku, desítky těžkých operací. Přežila. Byl to záměrný a promyšlený útok. Útok na domácnost, kde žila nic netušící rodina, včetně čtyř malých holčiček. Útok, který podle obžaloby, provedli z rasistických důvodů mladí neonacisté. Útok z čiré nenávisti.
Přešel rok a pár měsíců. Natálka se učí vše od začátku – chodit, mluvit, smát se. Zatím netuší, co ji čeká. Bude navždy jiná nejenom svým romstvím. Její tvář, tělo, psychika, budou navždy poznamenány. Před smrtí ji zachránili lékaři, láska rodičů, sester a spousta dobrých lidí.
Jednoho dne však bude muset z rodného domu vyjít. Měla by vědět, že jsme tady.
Tento text píšu v létě 2010. S Martinem Hanzlíčkem máme za sebou již něco přes půl roku práce na projektu „Pro Natálku“. Spolu s námi jsou psychiatr Peter Pöthe, psycholog Přemysl Mikuláš, zmocněnec rodiny před soudem, Markus Pape, Lucia Piussi s kapelou Živé kvety, Kumar Vishwanathan, vždy připravený a ochotný pomáhat, lidé z České televize a Českého rozhlasu, kteří nám umožnili oslovit veřejnost přes vlivné médium, fotograf Miro Švolík, přátelé z komunity kostela U Salvátora, děti z Jedličkova ústavu, Rudo Dzurko, který svým neopakovatelným způsobem namaloval obraz „Hořící dům“, autoři Natálčiných webových stránek Jirka Pětvaldský a Milan Nedvěd. A mnoho dalších.
Setkání s Natálkou, Aničkou, Pavlem, Kristínkou, Kornelií, Pavlínkou a dalšími členy Natálčiny rodiny bylo pro nás všechny důležité. Tady nejde jenom o Natálku. Jde o to, kde a jak budeme žít všichni.
Fedor Gál